Měli bychom aplaudovat znovuzřízení?

Toto pochází od jednoho ze čtenářů tohoto fóra a zahrnuje korespondenci s pobočkou v jeho zemi ohledně objasnění našeho postoje ohledně toho, zda je správné nebo ne tleskat, když je někdo znovu přijat. (Na druhou stranu považuji za úžasné, že bychom měli cítit potřebu rozhodnout o tomto. My, nejsvobodnějším lidem na Zemi, je třeba říci, zda je nebo není v pořádku zapojit se do něčeho tak přirozeného a spontánního jako potlesk ?!)

km 2/00 p. 7 Otázka Krabici

Is it odpovídající na tleskat kdy a obnovení is oznámeno?

Ve své milující laskavosti poskytl Jehova Bůh biblickým způsobem kajícím provinilcům, aby si znovu získali jeho přízeň a dosáhli znovuzřízení v křesťanském sboru. (Žalm 51:12, 17) Když k tomu dojde, máme povzbudit, abychom potvrdili svou lásku k těm, kteří se kají upřímně. - 2. Kor. 2: 6-8.

Přesto je radostné, jako když jsme v případě navrácení příbuzného nebo známého, v době, kdy je v kongregaci oznámeno obnovení osoby, by měla převládnout tichá důstojnost. Strážní věž ze dne 1. října 1998, strana 17, vyjádřil záležitosti takto: „Musíme si však pamatovat, že většina členů sboru si není vědoma konkrétních okolností, které vedly k vyloučení osoby nebo k jejímu znovuzavedení. Kromě toho mohou existovat lidé, kteří byli osobně zasaženi nebo zraněni - možná i dlouhodobě - ​​proviněním kajícného. Vzhledem k tomu, že jsme k těmto věcem citliví, proto bychom při oznámení obnovení mohli pochopitelně zadržet vyjádření vítání, dokud to nebude možné učinit osobně. “

Přestože jsme velmi rádi, že se někdo vrátil k pravdě, potlesk v době jeho znovuzískání by nebyl vhodný.

První dopis

Drahí bratři,
V naší kongregaci jsme nedávno oznámili obnovení. Mnozí vyjádřili radost z čtení oznámení potleskem, zatímco jiní se toho zdrželi kvůli směru vydanému v únoru, 2000 Ministerstvo království „Otazník“.
Byl jsem jedním z těch, kteří netleskali, i když mě teď trápí svědomí. Když jsem poslouchal pokyny vedoucího sboru, mám pocit, že se mi nepodařilo napodobit Jehovovu milující laskavost.
Po přezkoumání února, 2000 KM a související článek z Strážní věž ze dne 1. října 1998 se mi tento konflikt nepodařilo vyřešit. Hledal jsem, abych našel nějakou biblickou podporu pro náš postoj, ale žádná není uvedena v žádném článku. Rozumím úvahám vyjádřeným v KM. Určitě chci být citlivý na pocity druhých. Zdá se však, že toto uvažování je v rozporu s uvažováním, které nám dal Kristus v podobě podobenství o marnotratném synovi. Otec v tomto podobenství představuje Jehovu. Věrný syn byl uražen otcovým zjevným projevem radosti z návratu ztraceného syna. V podobenství se věrný syn mýlil. Otec se nesnažil ho uklidnit zmírněním jeho nevázanosti, když znovu získal své ztracené dítě.
Všichni chceme napodobovat svého Boha, Jehovu. Chceme také být poslušní těm, kteří se mezi námi ujímají vedení. Co uděláme, když naše svědomí uvede tyto dva cíle do konfliktu? Aby toho nebylo málo, mám dostatečné znalosti o okolnostech tohoto případu, abych věděl, že nikdo nebyl v situaci, kdy by byl jakýmkoli způsobem ovlivněn minulými činy pachatele. Ignoroval jsem tedy to, co považuji za Boží zásadu dodržovat pravidlo, které v tomto případě ani neplatilo.
Obvykle byste v záležitostech tohoto druhu radili, abychom byli trpěliví a počkali na další objasnění. Funguje to pouze tehdy, když nemusíme dělat tak či onak žádnou akci. Doufám, že než se naskytne další příležitost, budete mi moci poskytnout nějakou biblickou podporu pro náš postoj k tomuto tématu, takže už nebudu mít pocit, že jsem zradil své svědomí.
Tvůj bratr,

______________________________

[ML: Nemáme oprávnění zveřejnit odpověď pobočky, ale druhý dopis od tohoto bratra objasňuje, jaké body byly předloženy na podporu našeho oficiálního postavení.]

______________________________

Druhé písmeno

Drahí bratři,
Chtěl bych vám velmi poděkovat za vaši rozsáhlou odpověď ze dne *************** ohledně našeho pravidla, které odrazuje od tleskání znovuobnovení bratra. Po pečlivém zvážení toho, co jste uvedli v dopise, jsem se řídil vaší radou, abych tento předmět přečetl v našich publikacích. Navíc, protože jsem věděl, že okresní konvent tohoto léta obsahoval drama o tomto tématu, rozhodl jsem se počkat, zda to vrhne na tuto věc další světlo, které mi pomůže porozumět.
Z vašeho dopisu a původního otazníku pro ministerstvo Království se zdá, že i když se nejedná o žádný přímý biblický princip, existují tři důvody, proč v těchto případech můžeme odepřít potlesk. První je, že mohou existovat lidé, kteří by byli takovým veřejným projevem uraženi kvůli bolesti, kterou jim mohly způsobit dřívější činy pachatele. (Vzpomínám si z letošního dramatu, že starší bratr dobře zdůraznil, jak může zášť přetrvávat i poté, co bývalý provinilec činil pokání.) Druhým důvodem je, že nemůžeme veřejně projevovat radost, dokud nebudeme mít dostatek času na to, abychom věděli, zda je pokání skutečně upřímný. Třetím důvodem je, že si nepřejeme, abychom byli viděni jako chválení někoho za to, co udělal, co by nikdy neměl dělat; tj. být obnoven.
Podle vašeho návrhu na další výzkum této otázky jsem narazil na několik vynikajících studijních článků v říjnu 1, 1998 Strážní věž. Když jsem studoval tyto dva články, snažil jsem se najít další podporu pro tři body z vašeho dopisu a KM Question Box. Také jsem pečlivěji prozkoumal podrobnosti biblického účtu. To bohužel jen prohloubilo mé rozpaky. Jak vidíte, ve snaze dodržovat zásady Ježíšova podobenství a jasný směr vedoucího orgánu, jak je uvedeno ve výše zmíněných studijních článcích, se dostávám do konfliktu s jiným směrem z KM z února 2000, stejně jako s vaším dopisem . Nezdá se mi, že bych jednoho poslechl, aniž bych neposlechl druhého.
Dovolte mi ilustrovat: V dopise uvádíte, že akce otce marnotratného syna jsou vhodné v soukromý rodinné prostředí podobenství ", ale to" v prodloužení při použití nad rámec tohoto nastavení je třeba vzít v úvahu i další faktory. ““ Chápu to částečně tak, že to, co by mohlo být vhodné v soukromí, by nebylo tak na veřejnosti; a že to, co můžeme dělat jako rodina, nemusí být vhodné dělat jako sbor.
V rodinném prostředí, které Ježíš využil k vyjádření svého názoru, otec rozdával dárky svému potulnému synovi. Hodil mu hostinu. Byli najati hudebníci, kteří hráli koncertní hudbu. Přátelé byli pozváni. Probíhaly taneční a hlučné oslavy, jaké lze slyšet na dálku. (Lukáš 15:25, 29b) Když jsem četl o člověku, který pořádá slavnostní banket s najatými hudebníky, pozval přátele k tanci a zapojil se do hlučných oslav, těžko chápu, jak to můžeme považovat za soukromý nastavení. Co by rodina musela udělat, aby to bylo veřejné prostředí? Doufám, že vidíte, že se nesnažím být obtížný, ale zdá se, že vaše slova neodpovídají faktům biblické zprávy.
Samozřejmě, ani minutu nenavrhuji, abychom se jako sbor zapojili do tak bouřlivého projevu. Chápu, že Ježíš se snažil něco dokázat - ilustrovat míru odpuštění a radosti, kterou Jehova cítí, když hříšník činí pokání a otočí se, a tak překonat potřebu, abychom v tom napodobovali svého Boha. Moje otázka by tedy byla: Co by bylo to nejmenší, co bychom jako sbor mohli udělat, abychom napodobovali Jehovu, když se poprvé dozvíme, že hříšník činil pokání? Nenapadá mě nic jiného než potlesk. Být tleskat by znamenalo nedělat nic. Jak můžeme napodobovat svého Otce tím, že neděláme vůbec nic? Je pravda, že jednotlivě můžeme napodobovat Jehovovu radost, ale mluvíme o tom, co sbor dělá společně.
Ve svém dopise navrhujete, že primární podobenství se primárně vztahuje na rodinu a že jeho rozšíření na sbor je další věcí. (Pokud to nebylo vaším záměrem, přijměte prosím předem mou omluvu.) Moje zmatek v tomto bodě vyplývá z toho, co se zdá být v rozporu. 1. října 1998 Strážní věž objasňuje, že hlavním příkladem podobenství bylo shromáždění. Podle těchto článků otec líčí Jehovu a starší bratr představuje v první řadě Židy orientované na vládu, především zákoníky a farizey své doby.
V tomto bodě jsem se začal ptát sám sebe a myslel jsem si, že jsem možná příliš znepokojen bodem malého významu. Rada z publikací jsem tedy přehodnotila. Například:
"Kající pokání jsou často obzvláště citliví na pocity hanby a zoufalství." Proto je třeba je ujistit, že jsou milovaní svými spoluvěřícími a Jehovou. (w98 10 / 1 s. 18 par. 17 Napodobujte Jehovovu milost)
Začal jsem se tedy zajímat, jakou část potlesku, pokud vůbec nějaký, může hrát při poskytnutí tohoto potřebného ujištění. Tleskáme, když je oznámen pomocný průkopník nebo když řečník uzavře veřejnou přednášku. Vzpomínám si, že když se mluvčí okresního sjezdu zeptal, zda bychom ocenili knihu o Skutky apoštolů, tleskali jsme. Pokud by diváci na kteroukoli z těchto situací reagovali potichu, bylo by to chápáno jako pokus o tichou důstojnost? Nebo by to bylo raději vnímáno jako apatie? Nebo ještě horší, jako urážka?
Nebyl by radostný potlesk po oznámení opětovného návratu dlouhou cestou k tomu, aby zneuctěný překonal pocity zoufalství a nehodnosti? A naopak, nesloužil by potlesk k posílení takových negativních pocitů?
Dále se jednalo o obavu, že potlesk lze chválit nebo chválit? Vidím tvůj názor. Není pochyb o tom, že potlesk chvály a uznání by byl v křesťanském sboru nevhodný. Veškerá chvála by měla patřit Jehovovi. Přiznám se, že když se například objeví oznámení o nově jmenovaném průkopníkovi, může se stát, že někteří lidé budou potlesk, který následuje, považovat za nepatřičnou chválu nebo uznání. Měli bychom však takový potlesk zakázat, nebo se místo toho snažit upravit nesprávné myšlení takových lidí?
Jako sbor tleskáme z uznání a z radosti. Náš potlesk může být oslavou události. Může to být dokonce chvála. Chválíme Jehovu potleskem. Nestálo by to však na úsudku nad sborem, když někteří měli motivovat náš potlesk? Důvod, proč uvedete ve svém dopise, proč by to někteří mohli udělat, je následující:
"Proto je opravdu předčasné veřejně v tomto bodě veřejně vyjadřovat city naznačené potleskem, protože pro některé to může vyvolat dojem, že daná osoba je chválil za to to, co nikdy neměl potřebovat udělat na prvním místě- po obnovení. “
Když jsem o tomto bodě přemýšlel, byl jsem konfrontován s obtížemi sladění s bodem uvedeným níže:
Zjevně bratr zázračného úkrytu nesl hlubokou zášť, takže cítil, že je nevhodné oslavovat návrat někoho kdo by nikdy neměl opustit domov na prvním místě. (w98 10 / 1 p.14 par.5)
v Strážní věž článku si myslíme, že úvahy staršího bratra byly nesprávné. Takže je pro mě těžké pochopit, jak lze podobné uvažování použít v otázce zadržení potlesku?
V dopise se také uvádí, že „sbor jako celek neměl příležitost vidět, jak tento sbor plně projevuje změněný stav srdce“. Nebyl to však také případ otce v Ježíšově podobenství? Nečekal, až bude pokání jeho vracejícího se syna upřímné; pokud by obstál ve zkoušce času. Jelikož v podobenství není zobrazen žádný vyčkávací postoj, jaký je náš základ pro povzbuzení někoho ve sboru?
To se také zdá být v rozporu s naším postojem k tomu, jak má sbor vnímat vyloučený. Očekává se, že sbor okamžitě přijme rozhodnutí soudního výboru a zachází s provinilcem jako s vyloučením. Není povoleno žádné časové období, aby se přesvědčily o tom, že dotyčná osoba nelituje. Nebylo by tedy konzistentní, aby stejný sbor stejným způsobem přijal rozhodnutí o obnovení, které vydal stejný soudní výbor? Pokud soudní výbor usoudí, že bratr skutečně činí pokání, kdo ve sboru má právo odmítnout tento rozsudek přijmout?
Z instrukce, kterou jsem obdržel od výše uvedeného Strážní věž článek, posílený letošním dramatem, ukazuje, že ti, kteří mají problém odpustit kajícímu provinilci, jsou ve špatném. Ztvárnění rozzlobeného staršího bratra bylo při předávání této pravdy velmi účinné. Nebylo by to, že jsme zadrželi potlesk z ohledů na pocity podobných, rovna podpoře jejich nesprávného přístupu?
Nemějte prosím pocit, že se úmyslně nebo záměrně pokouším bránit pokynu z Jehovova kanálu. Je to jen tak, že když se snažím být poslušný, musím vyřešit tyto zjevné nesrovnalosti a já se o to snažím. Například bych se rád radoval s lidmi, kteří se radují, jak jim bylo doporučeno, pomocí následujícího výňatku:
Stejně jako bratr zázraků, který „nechtěl jít dovnitř“, židovští náboženští vůdci zneuctili, když měli příležitost „radovat se s lidmi, kteří se radují“.
Neznamená to také radost ze skupiny? Židovští vůdci byli odsouzeni, protože nebyli ochotni se účastnit veřejného projevu radosti. Ježíš dal svým židovským učedníkům zásady, jimiž se řídí uplatňování milosrdenství. Zákoníci a farizeové jim dali pravidla. Zásady patří svobodnému lidu, ale jsou těžké. Pro mnohé z nás je v pravidlech větší útěcha, protože někdo jiný převzal odpovědnost za nás při určování toho, co je správné a co špatné.
Slyšel jsem, že existují někteří - menšina, ano, ale stále někteří - kteří „pracovali na systému“, aby „odložili“ nechtěného partnera. Podvedli hřích, vzali si někoho jiného, ​​pak „činili pokání“ a vrátili se do sboru, často stejného, ​​kde se zraněný partner stále účastní. Je-li takový hříšník vyloučen, sbor by podpořil rozhodnutí soudního výboru. Měl by však být znovu přijat, byl by stejný sbor ochoten toto rozhodnutí podpořit? Nikdo nemá rád hraní za blázna. Zdá se, že naše pravidlo nás v takových případech chrání. Nevylučujeme však jeho aplikací z pohodlí a solice většiny tisíce právoplatně kajícných? Nebude jim odepřen malý, ale důležitý projev lásky a podpory?
Nakonec, ve snaze vyrovnat se s naším postavením, jsem zkontroloval Pavlovo směřování do korintské kongregace ve 2. Kor. 2: 5–11. Aby překonal sklony nedokonalosti, radil proti zadržování soucitných pocitů jako skupina, říkat „toto pokárání [již!] dáno většinou je pro takového muže dostačující, takže právě teď naopak VY laskavě odpusťte a utěšujte ho, že takový člověk nemusí být spolknut jeho přílišnou smutkem. Proto nabádám VY potvrdit VAŠE láska k němu. “ Dělá z toho věc víry: „Za tímto účelem také píšu, abych získal důkaz VY, zda VY jsou poslušný ve všech věcech. "
Beru na vědomí, že vedoucí orgán je oprávněn řídit křesťanskou kongregaci a všichni praví křesťané by se měli snažit tímto směrem postupovat, kdykoli je to možné, aby mezi Božím lidem vládla harmonie. Nepředpokládám, že vám budu radit, bratři. (Fil. 2:12) Jde jen o to, že naše poslušnost je založena na přesvědčivosti pravdy, a ve skutečnosti neexistuje nekonzistence ani konflikt. Jak bylo prokázáno výše, zdá se, že v našem současném uvažování o této otázce existuje taková rozporuplnost a rozpor. To je ve zkratce důvod, proč jsem psal podruhé.
Ještě jednou vám děkuji a nechť Jehova bude i nadále žehnat práci, kterou děláte pro celosvětové bratrství.
Tvůj bratr,

Meleti Vivlon

Články Meleti Vivlon.